Pár much a já

Úvod od Antonína Límana

Než člověk vrostl do auta, býval chodcem. Mácha se vydal pěšky do Alp, v české poezii máme básně o Velkém chodci, o Kráčivci. V japonské poetické a duchovní tradici je kult chození ještě důležitější. Moudří mnichové, kteří donesli z Číny buddhistické učení, putovali pěšky se svitky súter na hlavě; doma pak hledali klidné místo, kde by mohli zakládat kláštery a věnovat se náboženskému rozjímání. Je zajímavé, že zakladatel náboženské sekty se japonsky řekne kaisan neboli ‘ten, který otevírá horu’. Velký Kóbó Daiši a jiní mudrcové totiž hledali své útulky hluboko v horách. Vědcům dodnes vrtá hlavou, jak Kóbó Daiši přišel na to, že posvátná hora Kója a okolní vrcholky mají z nadhledu tvar lotosového listu. V posvátném pohoří Jošino na jih od Kjóta působil v 7. století legendární světec jménem En no Gjódža neboli En Chodec, který založil sektu horských asketů Jamabuši (Šugendó). Dodnes tam potkáte lidi v bílém rituálním úboru se zástěrkou ze srnčí kůže na zadku, aby se jim lépe klouzalo po strmých skaliscích, a s velkou mušlí, na kterou smutně a vábivě troubí.

Všichni velcí básníci haiku byli takovými mnichy-poutníky, ať už formální konverzí či vnitřním ustrojením. Vydat se na cestu, ‘na pouť’, znamenalo též ve feudálním Japonsku osvobození od složitých lenních závislostí a rodinných povinností. Konečně i mnozí Hrabalovi moderní tuláci jsou zděšeni štůsky čistě srovnaného prádla v rodinné skříni a vyrovnanými řadami nádobí v příborníku. Nechat za sebou drtivou každodennost a vydat se na dlouhou pouť s žebráckou miskou v ruce a s širokým poutnickým kloboukem na hlavě prostě vždycky znamenalo a dodnes znamená svobodu.

Tihle velcí poutníci ale nebloumali po úzkých a prašných stezkách, aby ‘utíkali před skutečností’. Naopak, lze říci, že se ke skutečnosti vraceli. Japonsko je přelidněná země a úrodných nížin, kde vznikala větší města, má pomálu. Hory jsou nejen čisté a mají k nebi blíž, ale s rostoucím západním vlivem představují i útočiště před dotěrným moderním světem. Poutí do hor se může moderní Japonec nejen vrátit k mystické atmosféře raného buddhismu, ale i ke zdrojům dávnějším, do doby Džómon, kdy se původní obyvatelé Japonska živili jako nomádští sběratelé lesních plodin, jako rybáři a lovci drobné zvěře. Jejich božstva, ke kterým se obraceli šamanskými rituály, sídlila převážně v nepřístupných horách, ať už na sebe brala podobu hada, kance či draka. Čím blíž k ‘modernímu století’, tím je tato nostalgie, tato touha po spásném prostoru hor silnější – všimněte si, kolik haiku o horách má například Santóka (1882-1940): “Hlouběji, pořád hlouběji – modré hory.” Básník nejenže stoupá hlouběji do hor, noří se i do hlubin času a v nich objevuje svou ohroženou identitu.

Duchovní zdroje haiku je tedy třeba hledat v pevně zakotveném šintoistickém bytí ve světě, v hlubokém souzvuku přírodního člověka s bližními tvory. Stará japonština nerozlišuje mezi ‘věcí’ a živou bytostí; všechno je mono, ať je to skála, vodopád, brouk či člověk. Nic není ničemu nadřazeno či podřízeno a celá osnova života je posvátná: “Nezabíjej mouchu, nevidíš, jak spíná ručičky, jak prosí?” Kdyby Issova dojemná sympatie s hmyzem byla jen pózou romantického básníka, nemohla by být tak absolutně přesvědčivá; maximální zkratka a formální prostota haiku okamžitě zvětší a podtrhne sebemenší faleš a každý vylhaný tón. Kobajaši Issa (1763-1827) trpěl v životě jak zvíře, v dětství mu zemřela matka, později ztratil všechny děti. Možná proto se jeho dětmi staly sýkorky, vrabci, cvrčci a i ty protivné mouchy a blechy. Jeho něžný pohled má v sobě až vesmírnou toleranci a dětskou čistotu. Bašó (1644-94) říkával, že každé malé dítě dokáže složit dobré haiku; dětskou nekonvenčnost a čistotu pohledu si zachovali všichni mistři haiku.

Dalším významným duchovním zdrojem haiku je zenový buddhismus. Macuo Bašó i Taneda Santóka studovali pod vedením zenových mistrů a Santóka sám se stal zenovým mnichem. Zen se zcela vymknul složitým logickým doktrinám indického buddhismu a položil důraz na bezprostřední prožitek skutečnosti, na meditaci a na mystickou zkušenost jako zdroj poznání. Epistemologie zenu byla ovlivněna učením buddhistické školy Kegon, která klade důraz na jednotu na jednotu člověka a vesmíru, na posvátnost skutečnosti, a má za to, že pravda nedlí ani v subjektu ani v objektu, ale někde mezi nimi. Pravda se tedy může realizovat jen jako výsledek vzájemné souhry či střetu lidského subjektu a světa. Jeden z největších znalců japonské literatury, profesor Koniši Džiniči říká, že zenový symbolismus není zástupný, ale přímý (má referens ale žádné referendum). Bašóova slavná báseň o staré tůni poslouží dobrým příkladem: “Do staré tůně skočila žába, žbluňk.” Davy vykladačů popsaly tuny papíru, kde spekulují, co tato báseň znamená. Znamená především jedinečný čtenářský prožitek – v jednom okamžiku je možná hladina mé mysli starou tichou tůní a v příštím žába – já – ne-já – ‘žbluňk’ se hrouží do jejích hlubin. A od tohoto prožitku jako od středu rybníka se pak mohou šířit kruhy symbolických ozvuků a spojení, které už nelze interpretovat, protože se dějí v jedinečném vesmírném okamžiku a s ním mizí. Maximální zkratka, bezprostřední prožitek, přesný básnický obraz, odpor k logice a spekulaci, humor a nevážnost ke konvenčním jistotám života, to vše má haiku společné se zenem. Stručně řečeno, vrcholná haiku dosahují hranice nemožného: jsou záznamem mystické zkušenosti.

Jeden z největších moderních prozaiků, Ibuse Masudži, mi jednou řekl se svým nenapodobitelným humorem: “Víte, já jsem se vždycky chtěl stát básníkem haiku, protože si myslím, že haiku je vrcholná forma japonské literatury, ale dobré haiku vám přijde tak jednou za rok, a tak jsem musel začít psát prózu, abych se uživil.” I když japonská literatura má velké bohatství nejrůznějších forem, z nichž mnohé patří k absolutním světovým vrcholům svého žánru (Příběh o princi Gendžim, velké Nó hry atd.), přesto bych se přikláněl k názoru pana Ibuse. Ano, haiku je jedinečná básnická forma, která vyjadřuje japonského génia v nejpřístupnější a nejsevřenější formě. Formální principy haiku, které v podstatě ustavil Bašó a jeho žáci, nikterak neodcizují tuto formu běžnému čtenáři. V japonské televizi běží už řadu let populární pořad, ve kterém známý básník haiku předčítá verše, jež mu posílají diváci, a komentuje je. Vždycky, když jsem v Japonsku, sleduji tento pořad a zjišťuji, že mnohé z těchto haiku, která píší lidé všemožných povolání, jsou velmi pěkná. Každý Japonec ví, co je to go-šiči-go, co je kigo, kiredži, wabi, sabi, hosomi, karumi nebo šibumi.

Shrňme si stručně, co tyto pojmy znamenají, i když je všechny v českých překladech nedodržuji. Klasický japonský slabičný rytmus go-šiči-go (5-7-5) překládám volně a organicky a namísto kiredži (doslovně slovo-řez) používám spíš grafická znaménka jako pomlčku, protože funkce kiredži je vlastně pomlčka za slovem či důraz na něj. Kigo je sezónní slovo (májový deštík či sakury situují báseň do jarní nálady, chryzantémy do podzimní a odraná větev do začátku zimy). O estetických pojmech wabi a sabi byly popsány hory papíru, ale stručně řečeno wabi znamená patinu, omšelost, kouzlo zabydlenosti a ohmatanosti, jakési oduševnění věcí nánosem času: “Vůně chryzantém a ve starém městě Nara plno staroušků buddhů.” Sabi (stesk samoty, osamění) vyjadřuje melancholii filosofického odstupu, samotu nikoliv ve smyslu zoufalého mladického pocitu opuštěnosti, ale naopak sladkou samotu, ve které člověk může naslouchat hlasu vlastního nitra a zpěvu veškerenstva: ” Ticho – zpěv cikád proniká do skály.” Hosomi, od přídavného jména hosoi, úzký, souvisí s titulem Bašóova nesmrtelného cestopisu Oku no hosomiči (Úzká cesta do vnitrozemí). Oku čili vnitrozemí znamená severní provincie, ale také lidské nitro, a tak básník vlastně putuje nejen na daleký sever, ale i do vlastního nitra. Cesta k poznání je úzká (jako to příslovečné ucho jehly v bibli) a velká, těžká a tučná slova jsou mu na překážku. Anglicky se hosomi výstižně překládá jako slenderness neboli štíhlost – básnička musí mít švih a být štíhlá: “Nad zimní zahradou měsíc jak nitka chřadne, tíknutí hmyzu.” Na karumi, lehkosti, od adjektiva karui, by se shodli i mnozí evropští básníci: “Jedné noci poctil mě návštěvou zloděj a vzal s sebou rok.” Téma vážné, ale s jakou lehkostí je to řečeno! Pěkně shrnuto to zní snadno, ale Bašó se k těmhle kategoriím prodíral svou básnickou tvorbou po celý život. A ten poslední tvůrčí princip je snad nejtěžší ze všech: šibumi (hořkost, střídmost). Japonské cukrovinky jsou sice sladké jak cumel – proto se jedí s trpce hořkým zeleným čajem – ale jako vytříbená estetická kategorie se oceňuje zvláštní svíravá sladkost (či hořkosladkost) plodu tomele (kaki). Tedy jako ve skutečném životě: sladkost jen náznakem a vždycky nerozlučně spojená s trpkostí. Mathesius kdysi ve Zpěvech staré Číny přeložil verš jednoho tchangského básníka takto: “Na sklonku let jsem okusil, jak hořkotrpce chutná lidský žal a lidské bídy zlo a nemám, co bych ještě opěval než podzimku ty jasná hodino.” To je pocit velice blízký Bašóově šibumi. Bašó ostatně miloval tchangské básníky, zejména Tu Fua, a parafrázoval několik jeho slavných básní. V mé malé sbírce mají snad nejvíc šibumi pozdní verše Santókovy: “Mé srdce je znavené a hory i moře tak krásné.” Anebo: “Konečně pravý žebrák – už mám jen ručník.”

Pozdější básníci haiku, především Josa Buson (1716-84) ovšem tyto principy uvolnili a přizpůsobili si haiku svému tvůrčímu naturelu. Buson byl jedním z nejoriginálnějších japonských malířů a malířovo oko se v mnoha jeho slavných haiku nezapře: “Krčmáři nocleh! Odhazuje meč a za ním závan sněhu.” Nebo: “Tah divokých husí a nad obrysem hor měsíc – má pečeť.” Tady už malíř klade stejný důraz na slovní poukaz ke grafické reprezentaci obrazu (tah, obrys, pečeť) jako na jeho poetický námět samotný. Busonův tvůrčí záběr je obrovský – od brutálního, až fotografického naturalismu: “Vkročil jsem do ložnice a v kůži mé mrtvé ženy zarytý hřeben,” až po lehoučkou impresi: “Jarní moře, vlnka za vlnkou po celý den.”

A na závěr – můj osobní vztah k haiku. Miluji haiku tak, že jsem se nikdy neodvážil k němu přistoupit s vědeckým či kritickým skalpelem. Měl jsem vždycky na paměti výstrahu velkého Daisecu Suzukiho: “Vy západní lidé, když chcete poznat tajemství motýla, rozřežete ho na malé kousky, dáte je pod mikroskop, popíšete je a myslíte si, že jste pochopili podstatu motýla. Ale motýl, to je to křehké nic, které se třepotá támhle ve vzduchu.”

A tak místo abych ty krásné motýly pitval, vypouštím je k svobodnému letu v trochu jiném prostředí a doufám, že můj překlad jim zcela nesetřel s křídel jejich kouzelný pel.

Antonín Líman